Jim Rohn (*17.9.1930 – †5.12.2009)

Dnes by se dožil 85 let jeden z trojice mých učitelů a inspirátorů, Jim Rohn (vlastním jménem Emanuel James Rohn).

Jim Rohn

První veřejnou promluvu měl Jim Rohn ve 33 letech v Rotary Clubu na Beverly Hills v Kalifornii. Svou přednášku nazval „Jak se farmářský synek z Idaho dostal do Beverly Hills“. Spíše vytvářel programy osobního rozvoje a přednášel, než aby psal knihy, proto od něj v českých knihkupectvích nic nenajdete. Byl současníkem dalšího z velikánů, Stephena R. Coveyho (1931-2012). Rád připomenu památku Jima Rohna několika jeho moudrými slovy.

10 citátů Jima Rohna

„Největší hodnotou v životě není, co získáš. největší hodnotou v životě je, kým se staneš.“

(Jim Rohn)

„Jestliže si nenavrhneš svůj vlastní životní plán, je pravděpodobné, že se staneš součásti plánu jiných. A hádej co pro tebe naplánovali? Nic moc.“

(Jim Rohn)

„Chceš-li opravdu něco udělat, najdeš způsob. Když nechceš, najdeš výmluvu.“

(Jim Rohn)

Obal knihy „Moje filozofie pro úspěšný život“

„Musíš přijmout osobní odpovědnost. Nemůžeš změnit okolnosti, roční období nebo vítr, můžeš však změnit sám sebe. To je věc, kterou máš na starosti.“

(Jim Rohn)

„Je-li to nutné, nech si ujít jídlo, ale nenech si ujít knihu.“

(Jim Rohn)

„Abys vyřešil jakýkoliv problém, polož si 3 otázky:

1. Co bych měl udělat?

2. Co bych si měl přečíst?

3. Koho bych se měl zeptat?“

(Jim Rohn)

Obal knihy „Pět hlavních kousků puzzle života“

„Co je to úspěch? Dělat obyčejné věci neobyčejně dobře.“

(Jim Rohn)

„Nepřej si, aby to bylo snazší, přej si, abys ty byl lepší. Nepřej si méně problémů, přej si více dovedností. Nepřej si méně výzev, přej si více moudrosti.“

(Jim Rohn)

„Proč? To je dobrá otázka. Proč ne? To je nejlepší odpověď.“

(Jim Rohn)

„Lidské bytosti mají pozoruhodnou schopnost proměnit „nic“ v „něco“. Mohou proměnit plevel v zahrady a haléře v bohatství.“

(Jim Rohn)

Ilustrační foto

Puzzle života

Podle Jima Rohna je život složen z 5 hlavních kousků puzzle:

• Životní styl
• Osobní filozofie
• Výsledky
• Činnost
• Postoj

V jakém pořadí byste si je poskládali vy? Co je příčina a co je následek? Kterou oblast potřebujete více prozkoumat, věnovat jí vice péče a pozornosti?

 

Čím začnete? Kdy? Jaký bude váš první konkrétní krok?

Chcete-li, sdílejte.

Smysluplně a s vášní i v 50+ (ke knize D. Corbetta „Portfolio Life“)

50+, no a…?

Tato kniha mě přitáhla v první chvíli hlavně tím „After 50“ v názvu a na obalu. Nejde o žhavou novinku na knižním trhu (v roce 2007 jsem ještě k tomu zdaleka neměl 50 😊). Teď svým způsobem sedí k mému blogu. Byť nesplňuji jednu z „podmínek“, které mohou být pro (americké?) čtenáře motivem k jejímu přečtení – neodešel jsem v 50 či více letech (s balíkem peněz na účtu) z korporátní firmy, abych pak začal řešit, jak naložit s prostorem mezi koncem kariéry a důchodem. Přesto je kniha svými poselstvími inspirativní. Chcete-li to (nejen) po padesátce zkusit jinak, bez korporátní kariéry, top manažerských pozic apod.

Obal knihy Davida Corbetta.

V literatuře a životní praxi je spousta diskuzí, jak si „rozškatulkovat“ život na „oblasti“ a jak udržet rovnováhu ve všech rolích, které v životě zastáváme. Když jsem se jako lektor a konzultant potkával ve firmách s lidmi z oblasti standardů kvality (systémy ISO apod.), uvědomoval jsem si, jak by pro některé bylo „krásné“ a pohodlné (a nebezpečné), kdyby pro život existoval jednotný standard. Taková norma „ČSN ISO Život, aktualizace 2015“. Např. v článku 1 by stálo: „Rozdělte si život na 6 oblastí – finance, rodina, rozvoj, společnost, kariéra, volný čas.“ 😊

Rovnováha „na míru“ = portfolio

Naštěstí tomu tak není. Mohou přicházet jen doporučení a inspirace. Corbettova inspirace spočívá v „portfoliu“. Jím navrhované životní portfolio zahrnuje 5 časových sfér:

• čas na práci
• volný čas
• čas na učení
• čas na rodinu
• čas na to, vrátit zpět to, co jsme dostali – využít své moudrosti a zkušeností

Považuji za důležité rozbíjet vžité, zjednodušené schéma work/life balance, představu o rovnováze mezi prací a „ostatním“, co život přináší. Práce je většinou jasně pojmenovaná a strukturovaná (popis práce, nadřízený a podřízení, pracovní doba, porady…), zejména, je-li člověk zaměstnancem a má svého šéfa. S tím „ostatním“ si každý musí poradit sám, jak umí. Z toho důvodu přichází z různých stran inspirace, návody, doporučení, tipy od autorů, lektorů, koučů…

Práce nebo život?

Manažerský svět zajímá, jak rozdělit vášeň člověka/pracovníka/zaměstnance, aby smysluplná část jeho vášně směřovala do domény práce. Jednou jsme s kolegou šli na schůzku do podniku na jihu Moravy, zrovna v době, kdy zaměstnancům končila směna. Odcházeli z práce a usmívali se. Kolega úsměv pokládal za známku toho, že jsou v práci spokojeni, já za známku toho, že jsou rádi, že mají „šichtu“ za sebou a těší na zahrádku, vinohrad, do hospůdky apod. Moje domněnka se později při práci s touto firmou potvrdila.

Svět osobního rozvoje zajímá, jak tyto dvě domény sjednotit, aby člověk v životě měl jako práci to, co miluje, co jej baví, co je jeho vášní. Zde vyvstává jedno „ale“ – možná není dost lidí, pro které je životní vášní montovat sedačky do aut, možná by bylo komplikované upéci chleba jako infoprodukt, možná bychom to daleko nedotáhli, kdyby všichni byli kouči…

Rovnováhu v pestrobarevném světě je třeba si ušít na míru. V tom je velký prostor pro životní a post-kariérové kouče, kteří rádi pracují s pomůckou typu „kolo života“.

Autor v knize několikrát popisuje, co pro něj „portfolio“ znamená. Jsou to různé perspektivy. Od poněkud kýčovitého

„portfolio jako cesta k osobnímu štěstí“,

přes popis portfoliového života jako

„strategického plánu aktivit, ale také orientace na život a perspektivy, které rozšiřují dnešní cíle směrem k zítřejšímu odkazu“,

až k

„souboru všeho, s čím osobně hospodaříme, včetně našich jedinečných Darů, hodnot a vášně, toho kdo jsme, co děláme a jak nakládáme se svými životy“.

Do portfolia patří i prosté bytí, nicnedělání nebo spíše ne-činění, kdy jen tak JSME, vážíme si života a máme jej v úctě. Ostatně vzpomeňte na Jana Wericha a jeho známé „Když už člověk jednou JE, tak má koukat, aby byl…“

Autentický život

Nepátral jsem po žádné statistice, ani sociologických průzkumech, které by dokládaly stesk jednoho 58-letého CEO, zmíněný v knize. Umím si představit, že není ojedinělý. V jádru byl i příčinou, proč jsem „povolil“ v poradenství a konzultacích a začal jsem se více věnovat koučování a mentoringu. Měl jsem stále častěji pocit, že se ve firmách setkávám hlavně s „rolemi“ lidí, vzdálenými od jejich autentičnosti a identity. Tady je vyjádření zmíněného CEO (str. 23):

„Po většinu pracovního života byly mé cíle cíli podniku. Nevěnoval jsem čas svým vlastním cílům. Zjistil jsem, že jsem měl to, jak naložím s časem po svém odchodu z firmy, začít plánovat mnohem dříve.“

Autor propaguje rovnováhu (v tom má u mě „palec nahoru“) a sice tak, aby co nejlépe vyhovovala naší identitě. Pokud jste se seznámili s neurologickými úrovněmi, víte, že úroveň „identity“ stojí nad úrovni „rolí“. Zvládnout posun o toto jedno patro výš, je podle mě nejnáročnější.

Jsme proto Corbettem (i ve středním či pozdějším věku) vyzývání, abychom znovu odhalii své Dary, své poslání a vizi dalšího života a naučili se nově roztřídit to, co je pro nás v životě důležité. Abychom předefinovali to, co chceme aby zůstalo naším odkazem. Do popředí vystupuje Coveyho návyk č. 2 – „Začínejte s myšlenkou na konec“.

Důležitým prvkem vstupu do portfoliového života je odnaučování se (weaning). Odnaučit se některým pracovním návykům. Představte si, že vám najednou ze života zmizí ty hodniny porad, mítinků a prezentací! V pracovním životě jsou často součástí automatismu. Zejména v pondělky. Je proto dobré uvědomit si (Sebe-uvědomění) staré priority a nahradit je novými.

Kromě odnaučování se, doporučuje autor ještě další dva kroky:

• Ustavit si radu osobních poradců (rodinu, přátele, nové známé…), protože změna se nemůže odehrávat ve vzduchoprázdnu, bez sociálních vazeb.
• Provést sebehodnocení – ve smyslu, jak každý z nás může po kariéře vrátit zpět do života zkušenosti, které nabyl.

Na Facebooku jsem ve skupině Naše SRDCE použil 16.8.2015 sadu 10 otázek. Jsou příkladem takového sebehodnocení. Ať jste jakéhokoliv věku, zkuste si na ně upřímně (a písemně) odpovědět.

1. Co mě motivuje?
2. Co mě energetizuje, nabíjí a volá, teď v těchto okamžicích mého života?
3. Co mě zvedá v pondělí ráno z postele?
4. Kdy cítím, že „žiji naplno“?
5. Jaké příležitosti se chystám vytvořit, abych rozvinul/a své dovednosti a uspokojil/a své ambice?
6. Jaký závazek chci učinit vůči svým přátelům a komunitě?
7. Jaké příležitosti a dobrodružství jsem odsunul/a stranou, když jsem začal/a budovat kariéru?
8. Co mí blízcí (manžel/ka, děti) dělají z toho, co bych si přál/a dělat i já?
9. Jaké unikátní Dary mám, které mohu nyní osvěžit a aktualizovat?
10. Co mi umožní cítit ke konci cesty, že jsem tento svět pouze nenavštívil/a, ale žil/a plnohodnotný život?

Takové sebehodnocení nemusí být nutně zaměřeno na specifické výsledky. Podle Corbetta jde spíše o to, věnovat pozornost sám sobě. Uvědomit si možnosti, bez jejich okamžitého hodnocení, přijetí či odmítání. A opět najít svůj skutečný sever – vnitřní kompas.

„Kolo života“.

Toolbox

V další části knihy se autor věnuje nástrojům a konkrétním radám, jakými kroky do portfoliového života vstoupit. Zdánlivě vypadá s podivem, že tyto rady jsou téměř totožné, jako rady a nástroje pro životní strategie těch, kteří teprve vstupují do života, vč. pracovního. Může to vypadat jako Déjà vu. Ale dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze. Zde už člověk stojí vybaven životními zkušenostmi, radostmi i zklamáními. Proces hodnocení a restartu života v portfoliu má jinou kvalitu. Obohacenou o to, že můžeme „něco“ vrátit.

Velmi intimně to vnímám, když si čtu o mladičkých „koučích“ a jejich programech – lidech nové, internetové generace. S absolvovaným programem v zahraničí nebo přečtenou knihou přichází s kůží na trh. Obdivuji jejich odvahu a to, že berou život do svých rukou. Neubráním se však skepsi vůči marketingovému zjednodušování, sledování, opakování stále stejné strategie a nedostatku životních zkušeností.

Závěr

Kniha se v mnohém opírá o americké reálie, tradice a statistiky (penzijní systém, dobrovolnictví, filantropie…). Upomíná nás na to, že učení je nikdy nekončící proces (to je klišé!) a zvládnout smysluplně život po vojenské nebo korporátní kariéře nemusí být „brnkačka“.

Svým názvem kniha cílí na věkově jasně definovaný segment. Spadám do něj už i já. Myslím ovšem, že užitek z publikace mohou mít i další věkové kategorie. Přináší informace, rady, principy a postupy životních strategií, upravené pro portfoliový život, střižený na míru identitě každého člověka střední a starší generace, na sklonku kariéry, který nebojuje o bezprostřední finanční přežití. Nebude asi pro „typického českého důchodce z Kauflandu“.

Amazon nabízí e-verzi knihy i pevnou vazbu. V jednom hodnocení jsem četl titulek, že tato kniha „je levnější než životní kouč“. 😊

No… kniha i kouč vytváří každý jiný, svébytný prostor pro vaši změnu.

Literatura:

• CORBETT, D., HIGGINS, R.: Portfolio life: The New Path to Work, Purpose, and Passion After 50. 1. ed. San Francisco: Jossey-Bass, 2007. 191 s. ISBN 978-0-7879-8359-7.

 

Co předchází štěstí? (Ke knize Shawna Achora „Before Happiness“) – 2. část

Experiment č. 9 pokračuje.

Na cestě ke štěstí využívají pozitivní géniové podle Shawna Achora celkem 5 strategií. První dvě strategie jsem zmínil v 1. části příspěvku. Pro připomenutí, šlo o:

• Architekturu reality – cílem je zvolit si takový úhlel pohledu na skutečnost, který má pro nás největší hodnotu.
• Duševní kartografii – cílem je zmapovat si svou cestu k cíli a uvědomit si milníky, které stojí za to projít.

Jaké jsou další tři strategie, které kniha Before Happiness rozebírá?

Soustřeďte se na „bod-x“

Třetí strategii Shawn Achor nazývá „x-spot“.

Poznámka: X-spot vychází ze zkoumání psychologa Clarka Hulla (teorie cílového gradientu) – čím blíže jste cíli, tím rychleji jdete. Je to bod, od něhož se dosažení cíle stává reálné. Vidíte cílovou rovinu a cílovou pásku… Bližší informace k „bodu-x“ najdete např. v magazínu Success.

Achor v knize popisuje „x-spot“ následovně:

„Běží-li běžci maraton, zhruba 100-200 metrů před cílem, se v určitém bodu (= bod x) v mozku odehraje specifická událost. Mozek závodníka uvolní množství endorfinů a dalších chemických látek, které mu dají sílu akcelerovat na posledním úseku trati. …Na trati je bod-x také místem, kde je největší pravděpodobnost, že dojde k selhání srdce.“

Bod-X akceleruje cestu k cíli. Zdroj: Spirit of Marathon

A proč tato strategie? Stojí za pokus akcelerovat cestu k úspěchu. Co je k takové akceleraci potřeba?

• Přiblížit svůj záměr. Fotografové to znají pod pojmem zoom. V praxi – přiblížit se cíli důrazným startem, na počátku vynaložit hodně energie a stanovit si postupové dílčí cíle. A co je podstatné – soustředit se spíše na dosažený pokrok, než na zkoumání, co vše ještě zbývá k naplnění cíle. Podle mě je to docela dobrá smyčka se zpětnou vazbou. Uspokojen bude ten, kdo vnímá raději cestu k cíli („cesta je cíl“) i ten, pro koho je důležitý cíl sám o sobě. Pro takové, bude bod-x velmi důležitý. Čím blíže jsou lidé cíli, tím rychleji a usilovněji pracují.
  
• Zvýšit pravděpodobnost úspěchu. Zde jde o psychologický efekt – zvýšit vnímanou pravděpodobnost, že „dosáhneme cíle“.  Příklad: připomenout si úspěšné okamžiky z minulého zvládání podobných situací (Achor to nazývá champion moments), vybrat si cíle, kde máme alespoň 70%-ní pravděpodobnost jejich dosažení. I tak to není nic pro rodilé pesimisty. Připomíná mi to otázku Jima Rohna – „Znáte nějakého pesimistu, který by byl úspěšný?“
• Přezkoumat svůj „tah na branku“. Tady je nutné stále si uvědomovat potřebný Elán a energii a napřímit své mentální zdroje i je ochránit (třeba před rozptylováním). Záleží na našem způsobu přemýšlení. Vnímat úkoly spíše jako výsledky a hodnotu, než prostřednictvím množství úsilí, které je do úkolu třeba zapojit. Součástí strategie je také to, abychom se vyhnuli zbytečnému soustředění na starosti, obavy a strach. Mnohdy právě zaměření se na úsilí vede k obavám typu „to nezvádnu“, „to nedám“.

Drnčí vám blatník?

Před lety byly bicykly z jiných materiálů než dnes. Třeba blatníky byly plechové. Koloval tehdy jeden vtípek. Rozhovor mezi dvěma cyklisty. První volá na druhého: „Drnčí ti blatník!“. Druhý: „Cože?“ První: „Povídám, že ti drnčí blatník.“ Druhý odpoví: „Cože? Já tě neslyším, drnčí mi blatník!“ 😊

Ilustrační foto. Zdroj: http://kotrla.com.

Achor čtvrtou strategii nazývá „eliminace hluku“. Cílem je zvýšit vnímavost vůči (pozitivním, užitečným, podporujícím…) signálům tím, že eliminujeme okolní zbytečný hluk a šum. Nenechat „drnčet svůj blatník“. Rovněž tady potřebujeme zvládnout určité dovedností a mentální fígle.

• Naučit se vypouštět/nevnímat/selektovat negativní nebo neužitečné informace (= hluk), které nás odvádí od opravdových a spolehlivých informací, jež nám mohou pomoci dosáhnout našeho plného potenciálu. Je to vlastně eliminace informačního šumu, abychom co nejlépe vyladili náš „přijímač“ na příjem toho, co potřebujeme (ke štěstí).
• Zdokonalit se v rozlišování, co je signál a co okolní neužitečný šum/hluk, lze podle Achora prostřednictvím čtyř kritérií. To, co je neužitečné, časově nevhodné (brzy nebo pozdě), hypotetické (mohlo by) a rozptylující je s velkou pravděpodobností šum. Stačí, je-li splněno byť jediné z těchto kritérií. Berme a pouštějme k sobě jen to, co je užitečné, aktuální, faktické a zaměřené na to, co řešíme. To vyžaduje hodně energie. (Ta pozitivní psychologie je fakt těžká na praxi). Jako poradci a konzultantovi se mi líbí možnosti, které skýtá měření různých aspektů v životě. Achor zde nabízí měření prostřednictvím poměrového ukazatele „signál/šum“. Pro naše štěstí a úspěch je určitě dobré, aby tento poměr měl hodnotu minimálně > 1. Zlepšování poměru nám ukazuje cestu našeho ladění se na signál a umění odstraňovat šum.
• Třetí oblastí taktik je naučit se aktivně vypínat vnitřní šum – obavy, strach, pesimismus, zlost. Návod Achor konkretizuje třemi tzv. vlnami pozitivní energie. Tady to určitě chce Sebe-vědomí a nenechat se přetlačit vnitřním kritikem.

Staňte se přenašeči pozitivní reality

V teorii a praxi změny je důležitým fenoménem vybudování dostatečně silné koalice, která změnu uskuteční. Tady se asi dostáváme s k pojmu kolektivní inteligence, kolektivní vědomí apod. Strategie, kterou Achor doporučuje zní „pozitivní založení“. V praxi to znamená umět vlastní pozitivní realitu přenést na druhé. Být nakažlivý vnímáním pozitvní reality. Tak, aby z ní bylo možné vytěžit to pozitivní pro kolektivní vědomí. Od samotného počátku (jako vše v životě) je to o úhlu pohledu, ne o strkání hlavy do písku. Jaké jsou praktické rady?

• Vytvářet jednoduché, pozitivní vzorce chování a návyky. Pak můžeme rozšiřovat svůj pozitivní vliv a zvyšovat tak pravděpodobnost „nakažení druhých“ a pomáhat šířit vnímání pozitivní reality. Achor o trefně nazývá frenčízou úspěchu. Osobně se pokouším nestěžováním si a je to docela fuška.
• Rozvíjet vlastní pozitivní vliv a zvyšovat pravděpodobnost přijímání pozitivní reality směrem ven. Nebát se vlivného vůdcovství v konverzaci a pomáhat přepisovat společenský scénář, který skrytě ovlivňuje každého z nás. Myslím, že tady úhel pohledu hraje zásadní roli. Achorova kniha je apolitická. U nás je z mnohých internetových diskusí patrné, kdo považuje politiku za „hluk“ a kdo za „signál“, pokud použiji Achorovy termíny. Achorův pohled a doporučení jednoznačně směřuje zevnitř ven.
• Emoce, historky a jejich sdílení, to jsou nástroje šíření vlivu pozitivní reality podle Achora. Zkuste si vybrat vlastní pozitivní emoce, třeba v článku na tomto blogu.
• Nakonec autor hovoří o udržitelných a obnovitelných zdrojích. O zdrojích pozitivní energie, která motivuje, nabíjí a celkově násobí kolektivní inteligenci okolo nás. Zdá se to velmi romantické. Domnívám se však, že je to obecný princip pozitivní psychologie. Ne člověka „opravit“ a léčit, protože je v něm něco špatně. Spíše ho dovést k tomu, aby si uvědomil, co je v něm a jeho okolí pozitivního, a že v podstatě (zjednodušeně) žádnou léčbu nepotřebuje.

Zde je ještě na místě autorův citát: „Nesdílená negativní realita je klamná. Sdílená negativní realita je katastrofální. Nesdílená pozitivní realita je krátkodobá. Sdílená pozitivní realita je geniální.“ Proto i Achor ukazuje v knize případové studie a snaží se čtenáři usnadnit pochopení toho co svým výzkumem objevil a jaké střípky spojil do celkové mozaiky.

Závěr

Nedejte se mýlit zjednodušením a zkratkovitostí tohoto popisu knihy a jejího obsahu. Shawn Achor má vše podloženo příklady, ukázkami a proběhlými výzkumy a studiemi, jimiž jednotlivé strategie a taktiky podrobně rozebírá. V knize je bibliografická příloha a rejstřík. Bibliografie (natož citace) obvykle nejsou doménou populárně naučné literatury. U této knihy je bibliografie světlou výjimkou. Čtenář tedy pozná, o co se autor konkrétně opírá a může si „rozjet“ vlastní postranní studium a ověřování. Achorovo portfolio zdrojů a zkušeností není rozhodně zanedbatelné.

Kniha není plytkou brožurou typu „jak snadno a rychle dojít k trvalému štěstí“. Má přes 250 stran. Je syntézou mnohého, co bylo k tématu napsáno. Kdo čte literaturu o osobním rozvoji, svépomoci, úspěchu, pozitivní psychologii, fenoménu „tajemství“ apod., ten jistě na různých místech pozná či si uvědomí, že už to „někde“ viděl a četl nebo má s danou záležitostí vlastní zkušenost. Každá kapitola „Before Happiness“ v závěru obsahuje praktické tipy a rady. Můžete si udělat vlastní akční plán a v pohodě doplnit vlastní experiemnty. Web stránka vztahující se ke knize je už dnešním standardem. Ten Achorův obsahuje i studijní list A4 ke stažení. Tady je odkaz – http://goodthinkinc.com/resources/books/before-happiness/.

Mým záměrem není vyřknout verdikt a udělit „počet hvězd“ této knize. Není to čistokrevná recenze. Rozhodně knihu Shawna Achora doporučuji. Spíše k postupnému studiu a praktickým činům, než k přečtení a odložení. Jste-li „amazoňáci“, zde je odkaz. Máte-li e-čtečku, za minutu můžete začít studovat a experimentovat. Neangličtináři musí spoléhat na český překlad (myslím, že je pravděpodobný, když už ANAG jednou Achora vydal).

Důvod mého osobního doporučení ke studiu knihy je prostý. Jim Rohn, můj vlivný inspirátor a učitel, velmi zdůrazňoval sílu slova a studium života. Neustále nabádal: „Chcete-li být bohatí, studujte bohatství. Chcete-li být úspěšní, studujte úspěch. Chcete-li být šťastní, studujte štěstí“. Dosadit si můžete cokoliv. Logicky platí i to z opačného spektra: „Chcete-li mít blbou náladu, studujte blbou náladu“. 😩 Možná je to snažší, nevím.

Já doporučuji nahlížet pod pokličku toho, co může předcházet našemu štěstí. Běžte mu naproti! Třeba s Achorovou knihou v ruce.

Literatura:

• ACHOR, S.: Before Happiness: The 5 Hidden Keys to Achieving Success, Spreading Happiness, And Sustaining Positive Change. 1. ed. New York: Crown Business, 2013. 272 s. ISBN 978-0-7704-3673-5.
  • Koupit knihu na AMAZON!

Jako doplněk pro neangličtináře ještě zmíním i v Česku již vydanou knihu Shawna Achora:

• ACHOR, S.: Výhoda spokojenosti: 7 principů pozitivní psychologie, které jsou hnací silou úspěchů a výkonnosti v práci. 1. vyd. Olomouc: ANAG, 2014. 222 s., ISBN 978-80-7263-882-6.

Co předchází štěstí? (Ke knize Shawna Achora „Before Happiness“) – 1. část

Je čas začít naplňovat barevný experiment č. 9 – Přečíst 100 odborných knih v angličtině. Začnu tou první knihou ze seznamu zde.

Obálka knihy Shawna Achora

Shawn Achor není českým čtenářům neznámý. V nakladatelství ANAG vyšel pod názvem Výhoda spokojenosti, jeho titul The Happiness Advantage z roku 2010. Osobní poznámku k ní jsem napsal 11.8.2015 na Facebook, do skupiny Naše SRDCE (přidejte se, jste zváni).

Nesleduji překladatelsko-nakladatelský trh, ale je docela možné, že se už pracuje i na překladu této Achorovy knihy, která vyšla ve vydavatelství Crown Business v roce 2013. A i kdyby…

Ať žijí pozitivní géniové

Možná, že když někdo uslyší sousloví pozitivní génius, řekne si, že jde (zase) o pozitivní myšlení a esoterii. Ať si to myslí. Je to jeho úhel pohledu a jeho realita.

Podle Achora:

„Pozitivní géniové mohou vidět problémy, stejně dobře jako pesimisté. Rozdíl je v tom, že když pesimista vidí nějaký problém, předpokládá jen více problémů, zatímco pozitivní génius předpokládá překonání tohoto problému, a proto pracuje tvrději a chytřeji na nalezení řešení a možnosti jeho překonání.“

Shawn Achor přednáší pozitivní psychologii na Harvardu a je zakladatelem a CEO své vlastní firmy Goodthink Inc. Je tedy zřejmé, že se o soustředění na pozitivní aspekty opírá.

Je to i jedním z klíčových předpokladů knihy. Čím lépe dokáže mozek využít svou Energii k zaměření se na pozitivní, tím větší je šance na úspěch. Energie, o které je řeč je vyvolaný potenciál (evoked potential). Je to energie, kterou náš mozek uvolňuje, aby „vytvořil“ porozumění informacím, které neustále získává z okolí.

Příklad (na hranici)? Letící letadlo za sebou zanechá stopu. Něčí mozek tuto stopu interpretuje jako „contrail“ (kondenzační stopu), něčí mozek vynaloží energii, aby tuto stopu interpretoval jako chemtrail. Jedno je jisté – na zpracování a interpretování informace je spotřebována energie.

Zastavení – Zamyšlení

Zkratka, která vede k základní myšlence autora by se dala vyjádřit následovně:

• Před úspěchem příchází štěstí.
• Před štěstím je potenciál.
• Před potenciálem je motivace.
• Před motivací je emoce.
• Před emocí je NAŠE REALITA.

Smysluplně by tento princip bylo možné zkombinovat s procesem MEJV, o němž jsem psal v článku o nestěžování si, a který je jádrem knihy S.U.M.O. Stačí si položit sérii otázek:

• Jak přemýšlíme o naší realitě?
• K jakým emocím to vše vede?
• Jak jsme poté na základě těchto emocí motivováni jednat?
• A jak tímto jednáním vytváříme a využíváme potenciál a naše Dary?
• Co je výsledkem tohoto jednání?
• Považujeme takový výsledek za úspěch?
• A přinese nám tento úspěšný výsledek štěstí?

Je-li východiskem REALITA, je výzvou vytvořit si pozitivní realitu  – být „pozitivním géniem“. Zde se Achor opírá do koncepcí IQ, emoční inteligence a sociální inteligence (naštěstí o mém konstruktu vizionářské inteligence, inteligence vášně a vděčnosti neví). Která „inteligence“ je nejdůležitější? Ta klasická, měřená IQ nebo emoční nebo sociální? Odpověď je nasnadě – takto otázka nestojí. Na všech třech záleží a našim cílem by mělo být naučit se, jak je využívat a zesilovat v synergii a kombinaci. IQ nám napoví CO potřebujeme dělat, emoční inteligence JAK to dělat a sociální inteligence S KÝM to dělat. Změna způsobu, jak přistupujeme k těmto „inteligencím“ může mnohé změnit. Není to paradigma optimismus vs. pesimismus.

Podívejte se na video z návštěvy Shawna Achora v Google 23.1.2014. Zdroj: YouTube

Jak vidno z titulu knihy, její praktická část popisuje celkem 5 strategií, jak se na cestu budování a vnímání pozitivní reality vydat. V každé strategii autor doporučuje klíčové dovednosti a přístupy, jak danou strategii naplnit. Můžeme si je krátce shrnout. V tomto příspěvku nejprve první dvě, zbylé tři za pár dnů v pokračování.

Jaká je vaše realita?

První strategii Achor nazývá „architektura reality“. Vyberte si realitu, která má pro vás největší hodnotu. Co k tomu potřebujeme?

• Uvědomit si, že existuje více realit (studenti systemiky a systemického koučování by mohli vyprávět). Je na nás a energii našeho mozku, abychom si vybrali detail, na který se soustředíme pro utvoření naší reality.
• K tomu, abychom viděli větší množství realit, potřebujeme měnit úhel pohledu (vantage point), perspektivu, s jakou na realitu nahlížíme. Realita „žabí perspektivy“ je jiná, než realita „ptačí perspektivy“. Včera jsem si do bazénu zapomněl vzít plavecké brýle. S brýlemi se soustřeďuji na styl plavání, rytmus a vytrvalost. Bez brýlí jsem změnil úhel pohledu a soustředil jsem se při pomalejším plavání na to, co se děje nad hladinou, kdo přichází, jaké má plavky… Mým cílem nebyl výkon, ale „když už jsem bez plaveckých brýlí, tak si to užiju jinak“.
• Pak stačí vybrat si realitu, která pro nás má větší hodnotu, je pravdivá a pozitivní. Koučové na cestě ICF ostatně znají jeden z předpokladů koučování – „Každé lidské chování má pozitivní záměr“. Nejde o růžové brýle a optimismus za každou cenu. Sami si volíme poměr pozitivity, tedy poměr pozitivních a negativních interpretací reality. Např. Facebook je na úhly pohledu a různé reality fantastická vychytávka.

Máte svou mapu?

Druhou strategii Achor nazval „duševní kartografie“. Zmapujte si cestu k úspěchu. Nejde o „mind maps“ jak je známe od Tony Buzana, jde o mapu naší Cesty. Co k tomu potřebujeme?

• Opět Sebe-vědomí. Uvědomit si, která z cest vede k naplnění významných a smysluplných cílů. Načrtnutí takové cesty ovšem není možné bez toho, abychom zmapovali a identifikovali události, které pro nás mají v životě největší význam. To jsou milníky, které označují naši cestu. Autor ukazuje konkrétní taktiky jak nepodlehnout vábení zkratek či dalším vějičkám a návnadám. Jak se to ujme v zemi vojáka Švejka a „české uličky“ zůstává pro mě otázkou.
• Každá takto pojatá myšlenková mapa musí mít ohniskový bod, kam je třeba upřít většinu zdrojů a svou „trojí“ inteligenci – intelektuální, emocionální i sociální. V terminologii Stephena Coveyho by se dalo říci „zorientovat si mapu podle skutečného severu“.
• Poslední dovednost pro mapování může být také náročnou výzvou. Zmapovat si nejprve cesty k úspěchu, spíše než hledat únikové cesty nebo se vyhnout cestám k neúspěchu. Klíč je zde také znám – na co se zaměřujeme, to má tendenci se stát realitou. Kam směřujeme energii, to roste. Pozitivní se stává pozitivnějším, negativní se stává negativnějším.

Pokračování příště

Asi tušíte, že z širší perspektivy to není „nic zásadně nového pod sluncem“. Nicméně vše přesně vystihuje podstatu knihy. Kombinujeme naše úhly pohledu do naší reality. Myslím, že kvůli cílové stanici je fajn mít mapu. Ale i zde záleží na úhlu pohledu. Někdo si Cestu lépe užije, když má mapu a může porovnat, jak to, kde se reálně nachází, koresponduje s jeho mapou. Já jsem zastáncem osobních strategií (map a cest). Ovšem zcela chápu a respektuji, že někdo jiný si více užije Cesty bez mapy. Také má svou realitu. A také to má své důsledky.

 Literatura:

• ACHOR, S. Before Happiness: The 5 Hidden Keys to Achieving Success, Spreading Happiness, And Sustaining Positive Change. 1. ed. New York: Crown Business, 2013. 272 s. ISBN 978-0-7704-3673-5.

Osobnost kouče (recenze knihy s osobními poznámkami)

V článku o pocitech jsem zmínil knihu, na kterou jsem psal recenzi. Je inspirací pro (mou) praxi kouče. Tak mohu parafrázovat podtitul publikace Anny Crkalové a Norberta Riethofa. Dnes se o ní zmíním více. Její vzorová citace podle ISO ČSN 690 je následující:

• CRKALOVÁ, A., RIETHOF, N. Průvodce světem koučování a osobnostní typologie. Inspirace pro praxi. Praha: Management Press, 2012. 336 s. ISBN 978-80-7261-252-9.

Před několika lety se vzedmula vlna, v níž se začaly rodit knihy o koučování, jako pověstné houby po dešti. Vydavatelé, nakladatelé i překladatelé marketingově reagují na módnost pojmu kouč a koučování. Je to pochopitelné, i  když pro koučování dvojsečné. Jenže v poslední době mám intenzivní pocit, že „být koučem“ a „koučovat“ se stává synonymem i pro lektorování, vzdělávání nebo prostou schopnost položit někomu pár otázek nebo dokonce někoho řídit. Občas se i na webech potkáte se stylem „jsem lektor osobního rozvoje (= kouč)“. Což je špatně. Jsou si toho vědomi i autoři knihy (s.21) a snaží se věci uvést na pravou míru.

Kouč Petr a MBTI

Kniha spojuje koučování jako systém a metodologii a typologii osobnosti. Je živou příručkou ze života kouče Petra. Na příbězích jeho koučování, reflexí a využití kompetencí (= způsobilosti, schopnosti) kouče se nenásilně seznámíte s celým procesem koučovacím, projdete si jednotlivé kompetence a seznámíte se s některými technikami, které kouč Petr ve své praxi používá. Pro kouče mají autoři tipy a otázky k vlastnímu zamyšlení a rozvoji. Každá kapitola je zakončena seznamem použité a doporučené literatury.

Druhou stranou mince je v knize sebepoznávání. Týká se kouče Petra, jeho klientů i čtenáře samotného. Sebepoznání v průvodci vychází z pojetí Carla Gustava Junga a osobnostní typologie MBTI. To je zkratka pro Myers-Briggs Type Indicator, druh osobnostního testu, navržený na základě prací C. G. Junga paní Katherine Cook-Brigss a její dcerou Isabel Briggs-Myers. Budou však zklamáni ti, kdo v knize hledají konkrétní test. Objevíte všech 16 typů, ale samotný test musíte hledat jinde. Pro dobré odhadnutí vlastního typu však kniha docela dobře postačí.

Pro mě je MBTI jedním z důležitých kroků k sebepoznání a Sebe-vědomí. Uvědomění si (ne)kompatibility s druhými je poselstvím knihy, které může čtenář odhalit. Inspiračním cílem je, aby si každý kouč vytvořil vlastní koučovací styl díky poznání své osobnosti a osobnosti klienta.

Co koučování není popisuje kniha v 1. kapitole. Koučink není poradenství, trénink, ani psychoterapie. Koučování má svůj metodický postup, proces, kompetence, etiku i profesní organizace, které bdí nad profesionalitou a rozvojem koučů. Osobně jako kouč kráčím cestou International Coach Federation (ICF). Jeden z kompetenčních a etických pohledů je, že v závislosti na zadání ne každý kouč může koučovat jakéhokoliv klienta. Druhý etický pohled upozorňuje, že ne vždy a všude je vhodné použít koučování. Uvedené příklady a rozhovory v knize, vztahování popisovaných situací ke kompetencím kouče a uvědomění si, v které fázi koučování se kouč (Petr) s klientem nachází, jsou další důležitou přísadou celého přístupu, který kniha prezentuje a z něhož se lze koučování přiučit.

Kouzlo koučování

Přínosem je odhalit pravé kouzlo koučování. Pro profesi kouče je katastrofa setkávat se s marketingem typu „jsem kouč a naučím vás 3 snadné kroky jak … (se stát milionářem, trvale zhubnout a přitom se neomezovat v jídle, být v životě ti nejšťastnější…)“.

Jako téměř každá populárně naučná kniha, má i tato pod čarou ukryt svůj kontext. Autoři jsou aktivními hráči v Academy of Coaching Excellence (ACE) a European Mentoring and Coaching Council (EMCC) a využívají tedy jejich přístup a metodiku. Mým zázemím je Koučink akademie v Libchavách a zmíněná ICF. Základy jsou však společné.

Koučování je o tom zajistit, aby si klient uvědomil svou situaci, možnosti a volby, sám se rozhodl o tom co potřebuje a přijal za svá rozhodnutí a jejich následky (= realizaci nebo nerealizaci rozhodnutí) odpovědnost. Kouč je průvodcem v tomto procesu. Poznání sebe sama je pro něj zásadní. Důležitost poznání osobnosti klienta může být „tenký led“. Zvláště, když si nezkušený kouč (nebo poradce, lektor, psycholog…) klienta „zaškatulkuje“, a pak si začne myslet, že už o klientovi všechno ví, včetně toho, co klient chce a jaké má potřeby. V tu chvíli přestává být koučem. Aby se to nestávalo, k tomu se snaží inspirovat kniha. I v tom vidím její přínos.

Způsobilý kouč

Pro zajímavost uvádím 8 kompetencí kouče dle EMCC (s. 31) a 10 základních komptencí profesionálního kouče ICF.

EMCC

1. Sebepoznání a sebeporozumění
2. Závazek k seberozvoji
3. Kontraktování
4. Vytváření vztahu
5. Rozvíjení nápadů a učení
6. Orientace na akci a výsledky
7. Využívání modelů a technik
8. Vyhodnocování

ICF

1. Koučovací pozice
2. Definice dohody pro koučink
3. Vytvoření důvěry a blízkosti s klientem
4. Řízení rozvoje a odpovědnosti
5. Plánování a stanovení cílů
6. Navrhování akcí
7. Rozvoj sebeuvědomění
8. Přímá komunikace
9. Užívání silných otázek
10. Aktivní naslouchání

Co osobně vnímám, že je špatně, ale je to populární pro propagaci některých lektorů, poradců a info-marketérů, je redukce koučování pouze na kompetence č. 6 a 7 z pojetí EMCC a kompetence č. 5, 6 a 9 z pojetí ICF.

Dnešní doba je v mnohém zkratkovitá, chce se tvářit jako rychlá a dynamická. Vyvážit to můžeme vnitřním klidem a stabilitou, které najdeme mimo jiné v sebepoznání. Pro sebepoznání kouče je zmiňovaná kniha vhodným a užitečným zdrojem. (Tady jsem udělal překlep a napsal jsem „sebepoznání kouše“. Svým způsobem to může být pravda).

 

Další doporučená literatura (v češtině):

• ATKINSON, M., CHOIS, R. T. Koučink – věda i umění: vnitřní dynamika. Praha: Portál, 2009. 233 s. ISBN 978-80-7367-538-7.
• ČAKRT, M. Typologie osobnosti pro manažery. 2. rozšířené a přepracované vydání. Praha: Management Press, 2009. 306 s. ISBN 978-80-7261-201-7.
• GALLWEY, T. W. Inner Game pro manažery – Tajemství vysoké pracovní výkonnosti. 2. doplněné vydání. Praha: Management Press, 2010. 258 s. ISBN 978-80-7261-213-0.
• KNIGHT, S. NLP v praxi – Neurolingvistické programování jako cesta  k osobní jedinečnosti. Ptaha: Management Press, 2011. 370 s. ISBN 978-80-7261-231-4.
• PETRÁŠOVÁ, M. A., PRAUSOVÁ, I., ŠTĚPÁNEK, Z. Mentoring – forma podpory nové generace. Praha: Portál, 2014. 152 s. ISBN 978-80-262-0625-5.
• ROCK, D. Leadership s klidnou myslí – Šest kroků ke změně výkonnosti (Pomozte lidem lépe myslet – neříkejte jim, co mají dělat!). Hodkovičky: Pragma, 2009. 262 s. ISBN 978-80-7349-206-9.
• WHITMORE, J. Koučování – Rozvoj osobnosti a zvyšování výkonnosti. Metoda transpersonálního koučování. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha: Management Press, 2011. 243 s. ISBN 978-80-7261-209-3.
• WILDFLOWER, L. Skrytá historie koučování. Praha: Portál, 2015. 205 s. ISBN 978-80-262-0784-9.